RECENZE| Pláž v Chorvatsku

Název: Pláž v Chorvatsku
Autor: Julie Caplin
Počet stran: 360
Rok vydání: 2020
Nakladatelství: Cosmopolis

Většinu života se mě okolí ptá, proč tak ráda čtu. V tento zvláštní rok jsem konečně schopná jim pořádně ukázat, proč hltám příběhy cizích lidí - nemusím nikam a zažiji toho tolik! Navštívím cizí země, okusím věci, ke kterým bych nikdy nejspíš ani neměla příležitost, podívám se, jak žijí ostatní lidé. Přesně takové jsou knihy od Julie Caplin - vezme čtenáře do překrásného prostředí známého města, nebo v tomto případě státu. 

Kniha je balzámem na duši, v uších vám po celou dobu čtení budou znít vlny a skřehotání racků, v nose vás pošimrá vůně jídel typických pro středomoří. Hlavní hrdinka se ocitne na palubě jachty, kterou si pronajme parta zbohatlíků a plaví se podél chorvatského pobřeží. Navštívíme spolu s nimi stará chorvatská městečka, malebné zátoky, ochutnáme různá jídla typická pro tuto zemi a možná se i zvládneme zamilovat.

Pláž v Chorvatsku je typická letní oddechová literatura, u které sice možná od začátku budete vědět, jak všechno skončí, ale nebrání vám to v tom, abyste hltali jednu stránku za druhou. Příběh plynule utíká, dokáže přenést na čtenáře příjemnou letní atmosféru a romantická linka je ve výsledku velmi milá. 

Hlavní hrdinka je sympatická mladá žena, která má v hlavně srovnané veškeré priority a obzvlášť ve srovnání s hosty na palubě její charakter skutečně vyčnívá. Její skromnost je reálně zobrazena, zároveň ale není žádným zakřiknutým pískletem ani někým kdo si od ostatních nenechá poradit a pořád si stojí tvrdohlavě za svým názorem. Maddie má skvělý smysl pro humor, trousí cynické poznámky a nejednou mě při čtení její výměna názorů s Nickem rozesmála. 

Pokud hledáte ideální knihu na léto, ať už při čtení na pláži, nebo klidně doma na zahradě či v křesle, určitě mohu doporučit Pláž v Chorvatsku. Ačkoliv je děj lehce předvídatelný, dostane vás přímořská atmosféra, krásné chorvatské zátoky, středomořská kuchyně a příjemná romantická linka okořeněná smyslem pro humor.

RECENZE| Fotografie


Název: Fotografie
Autor: Debbie Rix
Počet stran: 464
Rok vydání: 2019
Nakladatelství: Metafora


Příběh Rachael nás provede komunistickým Maďarskem v padesátých letech, přes uprchlický kemp v Rakousku, přes Londýn, New York a slunečnou Itálii. Kniha dává prostor také vyprávění její vnučky, Sophie, která žije v Londýně. Obě ženy mají v příběhu svou vlastní roli a nakonec se jejich vyprávění setká v podstatě ve stejném bodě, ačkoliv je rozděluje několik desítek let.

Ačkoliv by si čtenář mohl myslet, že se jedná o knihu, která bude typickým ženským čtením, možná až příliš sladká, nemůže být dále od pravdy. Obě ženy ve svých příbězích zažívají různá příkoří, čelí ztrátám a činí srdcervoucí rozhodnutí.

Tím, že je příběh zasazen do různých míst, rozdílných kultur, si čtenář skládá jakousi mozaiku tehdejší doby napříč kontinenty. Díky knize se čtenář dozví i mnohé ohledně mořského hedvábí, tzv. byssus. Také mě velmi zaujal archeologický výzkum na Sardinii, který vedl Rachaelin dědeček.

I když má kniha úctyhodný počet stránek, má určitě co nabídnout, ačkoliv děj může být občas předvídatelný. Většinou mě u podobných knih nejvíce láká a nejvíce baví časová linka z historie, ale Sophiina snaha o to stát se matkou mě zasáhla stejně, jako osud Rachael – možná i více. Její osud není lehký, mít takovou vášeň pro něco, čeho člověk nemůže dosáhnout a pořád se o to snaží, ať padá sebevíc, je bolestné sledovat. Každopádně musím Sophie pro její sílu a odhodlání obdivovat, po každém pádu vstane a ve svém odhodlání pokračuje.

Knihu bych určitě doporučila milovnicím románů, ve kterých se střídají dvě časové linky. Rozhodně se nejedná o úplně odpočinkový román, kde se neřeší vážná témata. Zařadila bych ho mezi takzvané inteligentní romány pro ženy. Jen bych možná nečetla anotaci, protože mi přijde, že prozrazuje zbytečně velkou část děje knihy.

Knihu můžete koupit zde
Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Metafora.

Přečteno - podzim 2019

Jelikož je knížek hodně a některé mě zaujaly méně, nebo nemám co o nich říci, aby to vydalo na plnou recenzi, rozhodla jsem se vytvořit kategorii, kde budu pravidelně sdílet své dojmy z knih, které jsem za dané období přečetla.

Knížky vkládám v pořadí, v jakém jsem je přečetla, od nejdéle přečtených k těm nejnověji přečteným.

Komiks Ze života knihomolky je, jak už název vypovídá, stvořený pro všechny knihomoly. Je to dílko, které zhltnete za pár minut, ale příjemné černobílé obrázky rozehřejí knihomolská srdíčka a převedou vás do okamžiků pohody s knihou. Styl kreslení je jednodušší, ale výstižný, najde se zde každý milovník knih. Láká vás k zachumlání se do deky, uvaření si horkého čaje a ponoření se do stránek s nějakým novým příběhem. Většina stripů opravdu pobaví, několikrát jsem se přistihla, že knihu strkám pod nos manželovi, aby se pobavil taky. Určitě se připravte na to, že pro svoje okolí budete opravdu otravní po dobu čtení/prohlížení tohoto komiksu. Za mě opravdu perfektní knížečka do podzimních či zimních dnů.


Smrtící bílá byla naprosto jasná volba pro milovníka knih Roberta Galbraitha, jako jsem já. Kdo má tuto sérii rozečtenou, je jasné, že sáhne po dalším dílu. Kniha se čte jedním dechem, rozehrává se tu spousta témat, nakouknete do zákulisí britského parlamentu, kniha nastaví spoustu morálních dilemat, která nejsou ani zdaleka černobílá, zabývá se vydíráním, britskou společností a samozřejmě vraždami. Je tu spousta příběhových linií, která se sebou zdánlivě nesouvisí, ale ke konci se vše spojí dohromady a vytvoří jeden funkční celek. Sledujeme vývoj vztahu mezi Cormoranem a Robin, opět zde nechybí jemný humor, který Galbraith tolik umí. Ačkoliv je kniha pěkná bichlička, rozhodně doporučuji k přečtení, pokud máte již zdolané předchozí díly. Galbraith stvořil za mě nejlepší díl celé série s Cormoranem Strikem.


Český autor Jan Štifter stvořil dílko provázející nás třemi obdobími českých dějin, přes které se táhne neviditelná nitka a spojuje dohromady všechny hlavní hrdiny jednotlivých částí. Kniha se věnuje tématům, jako je druhá světová válka, odsun Němců z pohraničí, komunismu a nakonec současné době, ve které můžeme najít kritiku rasismu a předsudků české společnosti. Byla jsem překvapena, jak moc dobrá ta kniha je, moc jsem od ní nečekala a v podstatě ani z anotace nevěděla, do čeho jdu. Nejspíš je to tak ale nejlepší, protože postupně rozplétáte příběh, noříte se hlouběji a všechno vám dává větší a větší smysl. Pokud nemáte rádi knihy z druhé světové války, rozhodně se nejedná o žádné popisy koncentračních táborů, ale spíše o následky pro ty, kteří tu zůstali. Doporučuji k přečtení, výborné dílo, skvělý styl psaní a neobvyklý knižní hrdina.


Uloupený život se hodně těžko hodnotí, jelikož je to kniha psaná podle skutečnosti a autorkou, která nemohla dostudovat základní školu, jelikož ji v jejích 11 letech unesli. Je to kniha, která se vám vryje pod kůži a to hlavně v případě, pokud máte děti. Je neskutečné, co si musela Jaycee prožít a jakým stylem se se vším vypořádala. Jedná se o popis událostí a jejího života v zajetí, které trvalo neuvěřitelných 18 let, během kterých porodila a vychovávala dvě děti. Velmi silný příběh, při kterém si uvědomíte, že svoboda je něco, co spousta lidí bere naprosto automaticky a neváží si jí a měli bychom být vděční, že ji máme. Při této knize nelze hodnotit styl psaní, nebo příběh jako takový, jedná se o emotivní záležitost, kterou by si měl každý přečíst, aby si vážil svého života a dával pozor na sebe i své blízké.


  Kniha hřbitovní v komiksové úpravě je záležitost na pár hodin, výborná pro komiksové a fantasy nadšence. Knihy zpracovávalo několik umělců, každá kapitola má jiné umělecké zpracování. Za mě super, protože jsem mohla poznat více stylů, z nichž některé mi seděly méně, jiné více. Příběh jako takový je výborný, skvěle vykreslená atmosféra hřbitova, ponurost a temnota. Rozhodně skvělé čtení na podzimní dny, pokud nechcete trávit čas s celou Knihou hřbitova, popřípadě pokud se vám líbila a chcete si ji připomenout a u toho se pokochat krásným uměleckým ztvárněním.



Několikrát jsem viděla film Vyvolávač deště s Mattem Damonem v hlavní roli a jedná se o jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Ke knižní předloze jsem se z nějakého důvodu nedostala, nejspíš jsem si nebyla jista, zda mě neunudí právničina v knižním podání. Když
jsem přemýšlela, na jakou další audioknihu využiji svůj kredit z klubu Audiolibrixu a listovala seznamem knih, narazila jsem právě na Vyvolávače deště. Po puštění ukázky bylo jasno, příběh je načtený panem Ondřejem Brouskem, který předčítá skvěle. Kniha mě nezklamala ani trochu, naprosto jasně předčila film a žrala jsem každé slovo. Rozhodně se nebojte právničiny v knize, pokud vás alespoň trochu zajímá, jak to probíhá u soudu, ale hlavně při přípravě na soud, budete nadšení. Prožívala jsem veškeré křivdy a podrazy, které se staly hlavním hrdinům, držela pěsti až do konce a neskutečně si celou audioknihu užila. Ať už se vrhnete do jakékoliv podoby, audioknižní nebo fyzické, rozhodně doporučuji. A po přečtení se podívejte na film, rozhodně nedělá knize ostudu.

RECENZE| Někdy je hezké, že mě miluješ


Název: Někdy je hezké, že mě miluješ
Autor: Michael Robotham
Překladatel: Alexandr Neuman
Počet stran304
Rok vydání: 2019
Nakladatelství: Metafora

Pokud hledáte knížku, která vám svým prostředím a atmosférou připomene klasické romantické komedie, můžete se zkusit ponořit do stránek Někdy je hezké, že mě miluješ.

Dvě kamarádky, Chloé a Constance, se rozhodnou změnit svoje dosavadní životy. Chloé je nešťastně zamilovaná do svého šéfa a smutek zahání vztahy na jednu noc. Constance je nenapravitelná romantička, která zbožňuje Jane Austenovou a hledá svého reálného pana Darcyho. Příběh se odehrává na pozadí Paříže a francouzského venkova, k tomu patří neodmyslitelně vinice a vychlazené sklenky s vínem. Část příběhu za Constance je psaná jako její deníkové záznamy, které rozhodně evokují knihy o Bridget Jonesové, kdežto vyprávění Chloé je psané v ich-formě.

Obě hlavní hrdinky jsou zajímavé postavy, čtenář se o nich rád dozvídá detaily z jejich života a sleduje se zájmem jejich životní cestu. Vsadí se, že se zvládnou chovat, jako ta druhá. Chloé se vydává na francouzský venkov, kde si chce odpočinout od mužů a psát román, což je její životní sen. Tato linie potěší zajisté fanynky, které v knize hledají atmosféru venkova a pomalého života, lásku a romantiku. Chloé se postupně čtenáři otevírá, sledujeme vývoj jejího charakteru. Na jejím místě byla zajisté nejedna žena a může se tedy s jejími problémy ztotožnit. Constance se učí přeměnit z uťápnuté romantičky na sexy dračici, což mně osobně moc nesedělo, protože jsem ji měla raději, když milovala pana Darcyho a byla spíše nesmělá, než když lovila muže po barech. Nicméně ji tato životní zkušenost pomohla utvořit nový náhled na život, na vztahy a na muže.

Ačkoliv je kniha místy předvídatelná, nabídne nám odpočinkovou četbu, příjemné prostředí francouzského venkova a Paříže okořeněné lehkou romantikou. Nejedná se o žádnou prvoplánovou červenou knihovnu, příběh je velmi jemný, láska se tu neurodí na první pohled a vztahy se musí budovat. Rozhodně doporučuji čtenářům, kteří chtějí sáhnout po nějaké romantické knížce, ale nepotřebují, aby z jejích stránek tekly řeky medu. Nechybí zde nai místa, u kterých se čtenář zasměje, vtip je tu lehce zakomponován do textu, neočekávejte žádné kýčové a uměle vystavené scény. Postavy řeší životní situace, se kterými se můžeme setkat na denním pořádku a jednají věrohodně a reálně.

Knihu bych doporučila čtenářkám, které hledají chytrou romantickou komedii, při které se zasmějí a která je pohladí po duši. Výborné letní čtení zabalené do nádherně graficky zpracovaného paperbacku.

Knihu můžete koupit zde
Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku nakladatelství Metafora.

RECENZE| Světlo mezi oceány


Název: Světlo mezi oceány
Autor: M. L. Stedman
Překladatel: Kateřina Kovářová
Počet stran363
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Plus


Anotace:
Světlo mezi oceány je uhrančivý příběh o lidské touze po štěstí a rozporech, které s sebou přináší, ale také o lásce a lidskosti, jež hlavním hrdinům dodávají sílu překonat i ty nejtěžší životní zkoušky. Válečný hrdina Tom Sherbourne po běsnění, jímž prošel na západní frontě, touží především po místě, kde by znovu našel vnitřní klid. Stane se strážcem majáku na Janusově ostrově u západního pobřeží Austrálie. Po čase najde i milující ženu, jež je ochotná snášet s ním drsné podmínky, které s sebou život na majáku přináší. Ke štěstí jim chybí jen požehnání v podobě dítěte. Až jednou moře na břeh vyplaví člun s mrtvým mužem a miminkem na palubě... Tom je nucen volit mezi láskou a povinností a rozhodnutí, které učiní, bude mít nedozírné následky nejen pro ně dva.


Mé dojmy:
Světlo mezi oceány je emotivní knížka, která se zabývá odpuštěním, láskou a všeobecně mezilidskými vztahy ve velmi neobvyklém prostředí, tedy v prostředí majáku na malém ostrově, kde spolu musí lidé soužít v tak trochu polních podmínkách. Hlavní hrdinové, které sledujeme, jsou manželé, kteří jsou v manželství šťastní, a ke spokojenosti by jim nic nechybělo, kdyby jim jen Bůh dopřál dítě.

Hlavní hrdina Tom je introvertní typ a trápení nedává najevo, kdežto jeho žena Izabela je sebou zklamána a přijde si, že jako žena selhala, pokud svému muži nemůže darovat potomka. Osud jim však nachystá překvapení, u kterého se budou muset utkat nejen se svým svědomím, ale také každý s tím druhým.

Tato kniha ve mně zachovala mnohé emoce a pokaždé, když se zadívám na její nádherně vydařenou obálku, se ve mně tyto emoce perou. Jsou knihy, u jejichž čtení si jste naprosto jistí, kdo je ten dobrý a kdo špatný. Jenže tato kniha nemá žádného hrdinu a žádného padoucha a já osobně jsem měla veliký problém rozhodnout se, komu mám fandit. Pravda sice může být pouze na jedné straně, ale pokud je čtenář alespoň trochu empatický, nebude najednou vědět, jak by on sám rozhodoval, kdyby byl na místě některé postavy z knihy.

Kniha Světlo mezi oceány není v našich končinách moc známá, ale podle mého názoru by si zasloužila daleko více pozornosti. Dokáže vtáhnout do děje, dokáže čtenáře překvapit, nechat ho, aby postavy z knihy nechal ožít ve vlastní fantazii a ať už by nesouhlasil s jejich chováním, stejně by s nimi nakonec soucítil a záleželo by mu na nich. Tato kniha se vám bude před očima odvíjet jako napínavý film o lidskosti, touze a lásce, budete slyšet tříštící vlny, uvidíte světlo majáku a pochopíte, že ne vždy se dá všechno hodnotit pouze rozumem, ale že je třeba zapojit i srdce.

Konec knihy mě osobně překvapil, ale jsem ráda, že ho autorka napsala takto a nenechala se strhnout současnou módou klišoidních konců. Tuto knihu doporučuji každému čtenáři, který má zalíbení v knihách o mezilidských vztazích, lásce, přátelství, ale i těm, kteří se chtějí dozvědět, jak se asi lidem žije osamoceně při hlídání majáku. Nádherná kniha s nádhernou obálkou, která ve čtenáři zanechá svou specifickou atmosféru a doplní ji hlubšími myšlenkami, které si tam najde jistě každý.

Knihu rozhodně doporučuji!

RECENZE| Řekni lituji


Název: Řekni lituji
Autor: Michael Robotham
Překladatel: Alexandr Neuman
Počet stran: 488
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: MOBA

Anotace
Jedné letní nedělní noci se ve vesnici Bingham nedaleko Oxfordu ztratí dvě nejlepší patnáctileté kamarádky Piper Hadleyová a Natasha McBainová. Mnohadenní televizní přímý přenos zpátrání po nich upoutá celý národ. Dívky se ale nepodaří najít. O tři roky později, v průběhu nejhorší sněhové vichřice za posledních sto let, dojde k brutální vraždě manželského páru bydlícího na farmě, kde kdysi se svými rodiči žila iNatasha McBainová. A pod ledem zamrzlého jezera je po sněhové bouři nalezeno tělo mladé bosé ženy. Policie zadrží duševně narušeného mladíka, který slyší hlasy a tvrdí, že té noci viděl v bouři dívku, kterou pronásledoval sněhulák. Klinický psycholog a tvůrce zločineckých profilů pro policii Joseph O’Loughlin je přesvědčený, že dívky, které zmizely před třemi lety, stále žijí. Přesvědčuje policii, že je třeba obnovit vyšetřování, ale čím víc se blíží pravdě, tím nebezpečnější celá situace začíná být. Mysl jeho protivníka je chladnokrevná, rafinovaná a zvrácená.

Můj názor
Krimi román Řekni lituji je kniha, která se řadí mezi mrazivé, rozsáhlé detektivní příběhy, zabývající se mimo vraždy také lidskou psychikou a důvody pro lidskou bezohlednost a touhu po násilí či jakési zvrácené vykonávání spravedlnosti. Právě tento román ukazuje, že nejen vrah je na světě ten, kdo páchá zlo, ale také lidské předsudky a touha po pomstě, která vede až k nenávistným projevům na někom, kdo ani nemusí být vinen.

V tomto románu se střetává vyprávění v ich-formě, které má na starost jedna z unesených dívek s vyprávěním v er-formě, které se zaměřuje na psychologa Josepha O'Loughlina, který je povolán k vyšetřování brutální vraždy a následně i k vyšetřování zmizení dvou dívek, což je záhada stará celé tři roky. Díky tomu, že v knize vede vyšetřování psycholog, jsme svědky trochu jiné detektivní práce, než je čtenář zvyklý z běžných krimi příběhů. Psycholog se zaměřuje spíše na vytvoření profilu možného únosce a vraha, nikoliv pouze na dostupné stopy a výpovědi svědků, a proto se jedná o detailnější, psychologičtější pátrání.

Celý příběh a celá jeho pointa se čtenáři odkrývá postupně, vyprávění jedné z unesených dívek je v souladu s vyšetřováním Josepha, čtenář se nedozví tedy nic dříve, než sám psycholog. Děj to činí mimořádně napínavý, neboť čtenáře žene touha dozvědět se, kdo stojí za všemi těmi zrůdnostmi a kdo si zaslouží odsouzení. V knize ale není vše pouze černé, nebo bílé, autor často žene hlavní hrdiny do slepé uličky a čtenář si tak nemůže být jistý vůbec ničím.

Děj knihy se odehrává na více než 400 stránkách, což umožňuje čtenáři seznámit se více s hlavními postavami, začít jim fandit a vytvořit si vlastní favority a vlastní podezřelé. Děj plyne rychle, nikde se nezadrhává a nepostřehla jsem žádná hluchá místa, která by děj zpomalila. Jak se postupuje v příběhu, postupně se čtenář dozvídá informace z minulosti, které mu pomáhají vytvořit si obrázek, co se stalo před těmi třemi lety, kdy zmizely dívky a zároveň je možné sledovat, jak se s těmi samými informacemi vypořádá Joseph a jak je zahrnuje do vyšetřování. Kniha je skvěle propracovaná a postavy jsou důvěryhodné, plastické a žádná z nich není pouze černá, nebo bílá. Kromě hlavní linie vyšetřování vraždy se čtenáři dostane také několika nahlédnutí do lidské mysli, toho, co je člověk schopen udělat v návalu vášně a jaké následky mohou mít lidské předsudky.

Celkové shrnutí

Kniha byla nesmírně čtivá, velmi poutavá a děj plynul rychle, neobsahoval žádná hluchá místa. Detektivní práce je částečně nahrazena prací psychologickou, která se od klasických detektivních pátrání liší a stává se tak něčím originálním na poli detektivní literatury. Díky tomu, že kniha patří k těm silnějším, se čtenář dokáže seznámit více s hlavními hrdiny, soucítit s nimi a najít si vlastní favority a také samozřejmě ty, které bude podezírat. Kniha mě nenechala spát, musela jsem číst do ranních hodin, abych se přiblížila k informaci, kdo za tím vším stojí a jak to všechno dopadne. Detektivní román, který je obohacený o práci psychologa a vytváření psychologických profilů, je třešničkou v současné krimi literatuře a každý fanda do tohoto žánru by se po této knize měl podívat.  




RECENZE| Stoner


Název: Stoner
Autor: John Williams
Překladatel: Jiří Popel
Počet stran286
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Kniha Zlín

Anotace
William Stoner se narodí na konci devatenáctého století v Missouri do nesmírně chudé farmářské rodiny. Rodiče ho pošlou studovat zemědělství na místní univerzitu, ale mladý William se místo toho zamiluje do anglické literatury a oblíbí si univerzitní život, který je pravým opakem žebrácké dřiny, jakou poznal do té doby. Přesto ho ale během následujících let potká celá řada neúspěchů: svatba s dívkou ze „slušné“ rodiny způsobí odcizení mezi ním a rodiči; jeho kariéra je v troskách; žena a dcera se od něj chladně odvrátí; osvěžující zkušenost s novou láskou skončí hrozbou skandálu. Stoner se ještě víc uzavře do sebe, znovu objeví stoické mlčení předků a čelí nezbytné samotě.

Můj názor
Kniha Stoner je o obyčejném americkém chlapci (později muži), který dennodenně prožívá obyčejný život, který se někomu možná bude zdát povědomý. Stoner není žádný superhrdina, ani neoplývá vlastnostmi, který by mu kdekdo záviděl a jeho vztahy také nejsou dokonalé. A to je největší kouzlo této knihy, obyčejnost, všednost a naprostá uvěřitelnost.

Stoner je zpočátku tichý a velmi introvertní mladík, což mu vydrží ostatně napořád. Ničím nevyniká, není ani oslnivě krásný a jeho introvertní povaha nepřipadá slečnám mystická a tajemná, aby se o Stonera nějak více zajímaly. Je to přesně typ člověka, kterého si buď nikdo nevšimne, nebo si ho všimne, ale hned na něj opět zapomene. Je to zkrátka člověk, o kterém se běžně knihy nepíší. 

Stonerův život je vcelku smutný, prožitý v samotě s knihami a jedinou vášní je pro něj práce na univerzitě. Pokud se zdá, že se může všechno změnit a vysvitnout trochu slunka, něco se zkazí, nevydaří a Stonerův život se vrátí do starých kolejí. Jeho život je samá šeď, přesně takový, jaký je obal této knihy. Stonerovu manželku jsem od počátku knihy nemusela, ale později jsem k ní začala cítit i jakousi nechuť a silně se mi protivila. Její chování pro mě nebylo pochopitelné, neviděla jsem žádný důvod, proč by se takhle měla žena chovat ke svému muži. Několikrát během čtení knihy jsem měla chuť jí pěkně od plic něco říct. 

Kniha se četla dobře, i přestože se jedná o životní příběh muže, který sám o sobě nijak zajímavý není. Z knihy na mě dýchala pochmurná atmosféra, bezmoc a smutek, ačkoliv v ní bylo i několik málo pozitivních událostí. Tyto pocity ve mně přetrvávají dodnes, kdykoliv si na knihu vzpomenu. Je přesným příkladem toho, jaký život také může být oproti záplavě knih, které zobrazují někdy až příliš dokonalé životy lidí, kteří snad přeci nikde doopravdy nemůžou existovat. Život není lehký, občas se prostě nevydaří a každý člověk nemusí nutně udělat díru do světa. Ale na světě je spousta takových lidí, jako je Stoner. Obyčejně žijí své obyčejné životy, které nejsou dokonalé a mají spoustu chyb, ale přesto se s tím nějak musí srovnat a dožít ho tak, jak nejlépe umí.

Celkové shrnutí
Kniha byla napsaná čtivě, četla se lehce a rychle. Ze všech stránek na mě dýchala ponurá atmosféra a bezmoc jakkoliv Stonerovi pomoct, zlepšit mu život a dodat mu trochu odvahy dosáhnout toho, co sám chce. Ačkoliv se autor v knize věnuje postavě, která prakticky není ničím zajímavá a žije si pouze život, co znají tisíce lidí, příběh nenudí a dokáže čtenáře vtáhnout. Zajímalo mě, jak to se Stonerem nakonec dopadne a překvapivě jsem mu ke konci již silně fandila, protože postava (a člověk všeobecně) může být jakkoliv obyčejná a nepřitažlivá, ale když s ní strávíte nějaký čas a poznáte ji do hloubky, musíte si jí oblíbit a zajímat se o ni. Pokud byla tedy dobře napsána, což Stoner byl. 


Za poskytnutí recenzní e-knihy děkuji Palmknihy.cz