RECENZE | 999. Poslední strážce

Název: 999. Poslední strážce
Autor: Carlo Adolfo Martigli
Překladatel: Zdeněk Frýbort
Počet stran: 400
Rok vydání: 2009
Nakladatelství: Knižní klub

Na úvod snad trochu dějepisu:

    Giovanni Pico, hrabě z Mirandoly, byl italský humanista a filozof, žijící na sklonku 15. století. Jeho spis, Devět set tezí, se pokouší propojit křesťanskou nauku s Platónovou a Aristotelovou filozofií, i s židovskou kabalou. Předmluva k Tezím byla nakonec jeho synovcem zveřejněna, pod názvem O lidské důstojnosti je označována jako manifest humanismu. Potud pravda. A v této knize příběh začíná, když se Pico pouští do jejich psaní, poté, co prchá před vrahy, najatými Giulianem Medicejským, manželem Picovy milenky. Co vám ale vaše vrásčitá dějepisářka neprozradila, hrabě ve vší tajnosti napsal ještě dodatek 99 tezí, které mají být logickým vyústěním toho "hlavního" spisu. A smyčka se začíná stahovat...

    A protože dějepisu není nikdy dost (jak by řekla má vrásčitá dějepisářka), je zde také druhá příběhová linie. Na konci 30. let 20. století vládne v Itálii pevnou rukou Mussolini. Ten velmi sympatizoval s Hitlerem, z Itálie udělal fašistický stát, který platil de facto za pravou ruku Třetí říše. Zde pravda končí o něco dříve, už tady. A právě Třetí říše usiluje o nalezení 99 tezí, aby tak získala mocnou zbraň použitelnou ve své propagandě. Rukopis má v té době vlastnit rod de Mola, který se zdá být neúplatným a rukopis brání. Avšak spolupracovník dalšího z rodu de Mola už tolik vůle nemá, stačí aby potkal tu správnou ženu...

    Knihu jsem dostal darem, stejně jako tu první, kterou jsem tu recenzoval tak dávno, že bych to také mohl skoro označit za dějepis. A stejně jako ta první, i tahle byla naprostou trefou do černého. A jistě jste už z těch pár řádků až sem poznali, komu by mohla být určena. Příznivci Dana Browna, přijdete si na své :) A mohu říct, že i tuto knihu jsem četl prakticky jedním dechem. Jediné hluché místo, jediná část, kterou bych prostě vyhodil pryč, nic takového tam nebylo. A papež, libující si v dámské společnosti, nebo přátelství renesančního člověka s rytířem, to už patří k nutnému koloritu doby. Osobně ovšem musím také říci, že jaksi
lépe se četly ty historické pasáže, než ty současné. Nacista byl přesně takový, jak má nacista vypadat, ochránce cenného dědictví je přesně tak zákonně dobrý, jak by měl být, snad jen ten jeho pomocník je trochu uvěřitelnější.

poznavej.eu

    A protože jde o knihu historickou, měl bych se ještě pustit do rejpnutí ohledně přesnosti. Jak už bylo řečeno, děj se odehrává převážně v Itálii 15. století, která toho času byla bez přehánění středem světa. A střed toho středu světa byla církev, střed církve byl papež, a tenhle střed ze všech nejstřednější, kolem toho se točí značná část příběhu. A tak v knize potkáváme mnoho osobností této epochy, možná tolik, až to vypadá trochu uměle, ale každá má k ději co říct, a až na menší ale to i odpovídá skutečnosti. Jistě, jsou tu opět věci, u kterých si tedy nejsem jist, zda jde o fikci, nebo ne, ale já je při čtení za fikci považoval a od srdce jsem se zasmál. Největší historická nepřesnost se pravděpodobně týká papežova přijetí Kladiva na čarodějnice, které také vyšlo v té době.

    A co říci závěrem? Komu nevadí občasné klopýtnutí ve faktech, a třeba se mu i zasměje, jako já, ten Posledním strážcem zklamán nebude. Kdo rád Dana Browna, pro toho je tato kniha téměř nutnost, protože Dan Brown se jednou dočte, a člověk obvykle čte rychleji, než autor píše, a Poslední strážce je v lecčem Brownovi podobný, a přesto je jiný. Jde o krásné dílo, napínavé a nevyzpytatelné, a jen ty chybičky a drobné kosmetické vady způsobily, že odebírám jednu Bichli, čímž si Poslední strážce vysloužil celkem čtyři Bichle.

Phillip